Významné osobnosti

Hrabě Karel Chotek
Hraběnka Žofie Chotková
Vincenc Zahradník
Albin Benedikt Castelli
Antoni Langer
Josef Emanuel Hibsch
Victor Cibich
Emil Franke
Milan Babuška
František Chábera
Ladislav Betka
Miroslav Slach
Anna Kobrlová
Svatopluk Košvanec
Eva Vágnerová
Jaroslav Vlček
Pavel Šámal

Vynálezce novoročenky je z Velkého Března. Hrabě Karel Chotek * 23.7.1783 Vídeň, + 28.12.1868 Vídeň.

Vzdělaný a energický politik, který začal svoji kariéru ve státní službě v roce 1802, se stal v říjnu 1826 nejvyšším purkrabím v Čechách, tedy jakýmsi správcem či místodržitelem Českých zemí, zástupcem rakouského císaře, do jehož říše tehdy země Koruny české patřily. Měl vynikající vzdělání, po studiích projel Francii a Itálii a pak začal působit na mnoha místech tehdejší rakouské monarchie - nejprve jako místodržitel v Terstu, pak v Benátkách, v Neapoli, byl jmenován do vysokých funkcí v Tyrolsku a Vorarlbergu, a konečně dostal příležitost pracovat i u císařského dvora v centru monarchie, ve Vídni. Není tedy divu, že tento světa znalý, inteligentní člověk po svém jmenování nejvyšším purkrabím Království českého přinesl do Prahy, tehdy ospalého provinčního města, novou energii a s ohromnou vůlí a promyšleně přeměňoval celý stát v moderní průmyslovou zemi. Začal tím, že opravil, zdokonalil a nově vystavěl dopravní sít.

Silnice Praha-Karlovy Vary (v Karlových Varech mimochodem pomohl zmodernizovat lázeňský provoz a kolonády), koňská železnice z Českých Budějovic do Lince, první paroplavební linky po Vltavě a Labi to je malá část z výčtu děl, která podstatně usnadnila a zkrátila cestování a dopravu v království. Pokračoval zavedením pravidelného poštovního styku; začal pořádat první průmyslové výstavy, kterými v zemi značně podpořil rozmach průmyslové výroby a hospodářství. V hlavním městě nechal předláždit ulice a náměstí, zavedl plynové osvětlení ulic, pod povrch nově budovaných chodníků položil novou kanalizaci, do níž nechal svést dešťovou vodu z vynálezu do té doby v Praze nevídaného - ze střešních okapů. Když začalo v tehdejší Praze poprvé docházet k dopravním zácpám, neboť všechny povozy a kočáry musely při přejíždění Vltavy používat do té doby jediný most - Karlův, zasadil se o vybudování mostu druhého - dostal název Řetězový a stával naproti Národní třídě, tam, kde nyní sousedí Národní divadlo. A když už se tam pracovalo, nechal oba mosty spojit novou nábřežní zdí, čímž vzniklo půvabné nábřeží, které dnes známe jako nábřeží Smetanovo. Je od těch dob nejoblíbenější promenádou Pražanů a je z něho překrásná vyhlídka na panorama Hradčan. Ani těmito výbornými a veřejnosti prospěšnými podniky Chotkova aktivita nekončí; zakládal sirotčince, organizoval pomoc chudým. Chotek byl horlivým a přesvědčeným zastáncem českého národního obrození, hnutí, které si kladlo za cíl povzbudit a povznést v té době potlačené sebevědomí Čechů jako historického národa, což bylo mezi jinými rakouskými, pouze německy mluvícími vysokými úředníky, něco naprosto neobvyklého. 

Takový byl tedy zakladatel nového velkobřezenského zámku. Schopný organizátor, vysoce vzdělaný, čestný politik, vynikající úředník a zástupce státní správy, jehož prvořadým cílem byl prospěch věcí veřejných, člověk vysokých mravních zásad.

Asi málokoho napadlo, že za vynálezem novoročenek stojí český šlechtic, který část svého života prožil na zámku ve Velkém Březně. V naší vlasti bylo odnepaměti zvykem přijímat na Nový rok osobní blahopřání. Nejčastěji se navštěvovali příbuzní, přátelé a známí. Český národ nevědomky oživil jeden se starobylých starořímských obyčejů, podle něhož lidé vzdávali hold svým dobrodincům a sobě rovní zase využívali společné chvíle k výměně novinek. Pro neustále zvyšující se počet gratulantů se však stávala situace pro příjemce blahopřání často obtížnou. Tento český šlechtic poprvé v roce 1827 začal rozesílat blahopřejné lístky. Říkalo se jim omluvenky a zdobil je obrázek. Šlechtic se tak nejen zasloužil o hospodářský rozkvět českých zemí, ale i o první českou, i když německy psanou novoročenku. V Čechách novoroční tisky zdobila nejčastěji ocelorytina navržená prvním ředitelem pražské umělecké akademie, profesorem Josefem Berglerem. Výtěžek z prodeje omluvenek býval věnován dobročinným ústavům pečujícím o sirotky, chudé a nemocné. Nejoblíbenější byly obrázky bohyně Fortuny, zdobené nápisem Pour féliciter Pro štěstí. Dnes se na novoročenkách objevuje zkratka P. F. a příslušný letopočet. Zajímavá je ta skutečnost, že tato dvě písmenka jsou pouze naší specialitou, na novoročenkách z jiných zemí se tato zkratka neobjevuje.

Hraběnka ze zámku. Žofie Chotková * 1.3.1868 Stuttgart, + 28.6.1914 Sarajevo.

Byla dcerou hraběte Bohuslava Chotka (syn Karla Chotka) a jeho manželky Vilemíny hraběnky Kinské z Vchynice a Tetova a byla dvorní dámou arcivévodkyně Isabely z Croy, manželky rakouského arcivévody a těšínského vévody Fridricha Rakouského. Asi roku 1896 se v Praze seznámila s rakouským arcivévodou Františkem Ferdinandem. Oba mladí lidé se do sebe zamilovali a začali si dopisovat. Návštevy Františka Ferdinanda u strýce Fridricha Rakouského byly také častější než dříve a tudíž se jeho teta se strýcem mohli domnívat, že se jednou stanou blízkými příbuznými příštího rakouského císaře, neboť byli přesvědčeni, že důvodem návštěv jsou jejich dcery.

Když roku 1898 arcivévodkyně Isabela zjistila, že se následník trůnu neuchází o její dceru, ale pouze o její dvorní dámu, vyvolala skandál. Žofie i František Ferdinand věděli, že přesvědcit císaře, aby svolil k sňatku, nebude snadné, ale po mnoha rozmluvách s císařem si František Ferdinand prosadil svou. Císař František Josef však, v zájmu monarchie, dal svolení pouze k morganatickému sňatku, což znemožňovalo, aby jejich budoucí děti měly nárok na trůn.

František Ferdinand souhlasil. Svatba se uskutečnila 1. července 1900 v Zákupech a nezúčastnil se jí nikdo z císarské rodiny, ani Františkovi sourozenci. Z ženichovy strany dorazily pouze nevlastní matka Marie Tereza a obě její dcery. Téhož dne byla Žofie povýšena na kněžnu z Hohenbergu.

Drobnou zajímavostí, která přiblíží osobnost Žofie Chotkové, je její zájem o fotografování, který začal asi kolem roku 1888 a mohl ho ovlivnit bratranec Karel Chotek ml. a starší rodinná fotografická tradice.

Žofie se svým manželem zúčastnila vojenských manévrů v Sarajevu, kde byla zasažena při atentátu na svého manžela, arcivévodu Ferdinanda, smrtící kulkou do brišní tepny a na místě vykrvácela. Zemřela po boku svého manžela 28. cervna 1914. Spěšný pohřeb se konal ve Vídni bez přítomnosti dětí. Žofiina rakev, na níž byly položeny vejíř a rukavice (odznaky dvorní dámy, nikoli vévodkyně), stála o stupen níž než manželova, aby bylo zvýrazneno její méněcenné postavení. Je pohřbena v rodinné hrobce na zámku Artstetten.

Rodokmen Velkobřezenských Chotků

Neposlušný kněz. Vincenc Zahradník * 29.12.1790 Mladá Boleslav, + 31.8.1836 Křešice u Litoměřic.

V letech 1820 - 30 v Zubrnicích byl "ve vyhnanství" farář představitel českého národního obrození. Narodil se jako syn soukeníka. Po studiu na piaristickém gymnáziu odešel studovat do litomeřického semináře. V roce 1813 byl vysvěcen na kněze. Roku 1816 ho litomeřický biskup Hurdálek povolal do úřadu ceremoniáře a biskupského sekretáře. V roce 1820 byl jmenován profesorem litomeřického semináře. Vytvořil se zde kroužek přívrženců pražského filozofa Bernarda Bolzana. Katolická církev ho považovala za nebezpečného a sledovala i jeho přívržence. Na základě udání přijela v březnu 1820 do Litoměřic komise z Vídně. Nechala zatknout řadu profesorů a církevních činitelů. Zahradník byl zbaven všech svých funkcí a jmenován farářem v zapadlých Zubrnicích. Velmi postrádal kontakty s kulturním světem. Byl stále pod dohledem a jeho spisy byly cenzurovány. Vincent Zahradník začal ještě za svého zubrnického pobytu psát bajky. Pokračoval v práci "do šuplíku" i v Křešicích u Litoměřic, kam byl přeložen. Zemřel zde, když se při ošetřování nakazil tyfem.

V roce 1990 mu byla na zubrnickém kostele odhalena pamětní deska s bustou (viz fotografie).

Muž, který se zapsal do dějin naší geologie. Albin Benedikt Castelli  * 14.3.1822 Drážďany, + 31.10.1892 Velké Březno.

Po absolvování gymnázia v Drážďanech započal studium na Hornické akademii ve Freibergu. Bez závěrečných zkoušek odešel rovnou do těžební praxe na území Čech. Jeho působištěm se staly Horní Zálezly, kde začal pracovat pro saskou hornickou společnost.

Zasloužil se o geologický, mineralogický a paleontologický výzkum Českého středohoří. Objevil ve znělci velkobřezenského údolí minerál, který byl po něm nazván Castellit. Shromáždil bohatou unikátní mineralogickou i paleontologickou sbírku, kterou obdivovali odborníci z českých, evropských i světových uhelných revírů. Byl členem nebo korespondujícím členem mnoha zahraničních geologických společností a ústavů, např. v Německu, Anglii, Rakousku, Rusku a USA. Do roku 1887 setrval ve funkci ředitele a pak odešel do penze do Velkého Brezna. Byl pohřben ve Valtířově a jeho hrob se zachoval dodnes.

Hudebník z Bláhova. Antoni Langer *1855 Bláhov, +1910 Bochnia (PL).

Počátky jeho muzicírování se odehrávaly v homolském kostele. Jeho hudební nadání se rozvinulo během 3 let ve vojenském orchestru a poté studiem na pražské konzervatoři. Po skončení studia odjel do Polska do Bochnie (poblíž Krakowa), kde se stal dirigentem orchestru solných dolů a profesorem hudby v městském gymnáziu. Podle polského časopisu byl významným kulturním činitelem, organizátorem hudebních akcí, velkým vlastencem a člověkem šlechetného charakteru.

Dokonce byl i hudebním skladatelem, skládal písně. Např. Věnec písní polských. Některé jeho koledy dokonce zlidověly. 

Také skládal písně církevní.

Slavný geolog z Homole. Josef Emanuel Hibsch * 26.3.1852 Homole, + 4.11.1940 Vídeň.

Málokdo znal z geologického i petrografického hlediska České středohoří tak jako on. Upozornil na zajímavé lokality, také jeho zásluhou nezničila těžba kamene například známou čedičovou Panskou skálu a Vrkoč ve Vanově. Maturitu získal na reálce v Litoměřicích a posléze odešel na techniku do Vídně, kde složil zkoušky opravňující k výuce chemie a přírodních věd na středních školách v mocnářství. V roce 1880 se vrátil do rodného kraje jako profesor Vyššího zemědělského ústavu v Děčíně-Libverdě, později Zemědělské akademie se statutem vysoké školy. Od roku 1887 se věnoval soustavným výzkumům sopečných hornin Českého středohoří. Za základ svých výzkumů Českého středohoří považoval geologické mapování. Na neobvyklých horninových typech obhájil J. E. Hibsch na univerzitě v Lipsku r. 1887 doktorát. České středohoří se díky Hibschovi stalo zcela jednoznacně nejpropracovanější vulkanickou oblastí na světě. Hibschovy zásluhy byly celosvětově uznány na proslulých univerzitách a v učených společnostech. Od roku 1888  vydal soubor 19 geologických map v měřítku 1 : 25 000 a souhrnnou mapu oblasti v měřítku 1: 100 000, vše včetně vysvětlujících textů. Z dalších děl: Geologický průvodce oblastí (1930), Minerály Českého středohoří (1936). Dožil se bezmála devadesátky, zemřel 4. 11. v roce 1940 a pohřben je ve Vídni.

Hibschův život a dílo připomíná v Homoli kromě pamětní desky také muzeum. Otevřeno bylo 26. 2. v roce 2002 přesně v den 150. výročí jeho narození. Jádrem expozice jsou jednak panely zachycující život a dílo slavného homolského rodáka, jednak sbírka hornin a minerálů Českého středohoří. Původní Hibschovy sbírky se ztratily, a tak je fandové i odborníci tři roky znovu sestavovali.

Tvář z etikety. Victor Cibich * 11.12.1856 Hustopeče u Brna, + 25.1.1916 Velké Březno.

12. března 1891 Cibichova rodina trvale zakotvila ve Velkém Březně. Cibichovi byl přidělen prostorný byt v budově zdejšího nádraží. O průběhu Cibichovy železničářské kariéry máme jen kusé zmínky. V roce 1901 byl drážním kontrolorem C. a k. soukromé rakouské severozápadní dráhy. Mimoto provozoval v pronajatých nádražních objektech drobný obchod s uhlím. V roce 1907 zažádal Victor Cibich obec Velké Březno o udělení domovského práva, on sám a jeho synové byli domovsky příslušní do Brna, manželka Auguste měla domovskou příslušnost pražskou. 12. března 1907 projednal Cibichovu žádost na veřejném zasedání obecní výbor vedený představeným obce Wilhelmem Nitschem a udělil Cibichum domovské právo v obci Velké Březno. V protokolu jednání obecního výboru je poprvé poznamenána i Cibichova funkce přednosta stanice ve Velkém Březne, Cibich jako přednosta stanice je uváděn i na sčítacím operátu ze sčítání lidu v roce 1910. 

Po roce 1910 Cibich ješte jednou povýšil a stal se drážním inspektorem, asi nedlouho před smrtí byl penzionován, rodina však směla i po odchodu Cibicha do penze bydlet v drážním bytě. 

Victor Cibich ve Velkém Březne ani jinde nevlastnil žádné nemovitosti. Úterý 25. ledna roku 1916 bylo pro Victora Cibicha kritické, navečer dvacet minut před sedmou podlehl ve svém bytě náhlému srdečnímu záchvatu ve svých 59 letech. V pátek 28. ledna pozdě odpoledne Cibicha pochoval na valtířovském hřbitově farář Adolf Belík, pozdější děkan ve Svádově. Victor Cibich patřil mezi oblíbené postavy velkobřezenské společnosti, na poslední cestě ho vyprovodili členové hraběcí rodiny Chotků, úředníci a zřízenci státních drah, představitelé a členové místních spolků a korporací. Nad rakví se rozloučil se zesnulým rodinný přítel velkobřezenský vrchní poštmistr Bruno Richter. Cibichův hrob ozdobily četné věnce, účastníci pohřbu přispěli i na sbírku ve prospěch obětí války. Při Cibichově pohřbu panovalo na leden nezvykle teplé počasí, beze srážek s teplotou kolem 6° C. Po smrti Victora Cibicha se musela jeho rodina vystěhovat z nádražního služebního bytu, bydleli dále ve Velkém Březně v čp. 117 a později 104. Cibichova manželka Auguste zemřela 9. března 1938 a byla pohřbena do rodinného hrobu.

Starší syn Bruno vystudoval techniku a stal se inženýrem, ve volebních seznamech Velkého Března bývá uváděn též jako obchodník a obchodní zástupce Československé pojišťovací akciové společnosti Praha, Mannheimské pojištovací akciové společnosti se sídlem v Brně a velkobřezenské firmy TERPIA, Weidmann & Co.

Mladšího syna Paula zaměstnal rodinný přítel vrchní poštmistr Bruno Richter jako poštovního zřízence ve Velkém Březně. Na poště však pracoval s přestávkami, ve volebních seznamech první republiky je někdy uváděn jako obchodník a soukromník. Koncem 30. let 20. stol. pracoval Paul Cibich znovu jako poštovní úředník u přepážky, z místa u říšských pošt byl však propušten z rasových důvodů a vykonával pomocné práce. Bratři Cibichové byli 13. dubna 1944 nuceně povoláni na práce ve Francii Todtovou pracovní organizací. Bruno Cibich se po válce již do Velkého Března nevrátil, Paul byl z rasových důvodu vězněn gestapem v internačním táboře Derenburg v Sasku-Anhaltsku, odkud byl 13. května 1945 propuštěn americkou armádou. Vrátil se do Velkého Března do domu čp. 104, odkud však odsunut byl 14. června 1946. Oba Cibichovi synové zůstali svobodní. Jako staří mládenci žili společně v Norimberku v Preislerstrasse 3.

Naposledy bydleli ve Wirthstrasse 36, kde krátce po sobě v roce 1967 zemřeli, starší Bruno 16. května, Paul 4. června.

O popularitě Victora Cibicha svědčí mimo jiné i tvorba novodobých mýtů spojených s jeho osobností. První poválečné použití Cibichova portrétu jako loga nastalo koncem 60. let 20. stol. Tehdy však nikdo neznal jeho jméno a říkalo se mu jednoduše velkobřezenský pivní dědek. V roce 1990 velkobřezenský pivovar Cibichovo logo úspěšně obnovil.

PhDr. Franke byl ozdobou každé vlády (napsal ve svých pamětech zakladatel a ředitel Melantrichu Jaroslav Šalda). Emil Franke - * 3.4.1880 Velké Březno, + 1.12.1939 Praha.

V rodině železničáře ve Velkém Březně se dne 3. dubna 1880 narodil Emil Franke, výrazný představitel české meziválečné koaliční politiky. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové a filozofii na univerzitách v Praze, ve Vídni a v Berlíně. Vedle povolání knihovníka Univerzitní knihovny v Praze se zabýval též srovnávací filologií a překladatelstvím. Byl také vědecky a publicisticky činný a jeho koníčkem byla zejména indická filozofie. Aktivní politice se začal věnovat v průběhu první světové války. Působil ve sdružení politiků a publicistů okolo časopisu Česká demokracie, který začal vycházet koncem června 1917. V roce 1936 se konal sjezd národních socialistů a hlavní referát o vnitropolitických poměrech, ale také o postavení Československa v evropské politice podal Franke, tehdy místopředseda strany. Poučné jsou i jeho rozhlasové projevy, v nichž tvrdil, že za demokracie se má kulturní politika starat především o účinnou soustavu školství a pečovat též o další zdroje vzdělání, měl hlavně na mysli rozšiřování lidových knihoven. Doporučoval zavést do školství vyučování národního hospodářství, rozšířit výuku občanské výchovy, aby žák přišel do života připraven vystupovat jako uvědomělý občan. Kladl důraz na vyučování cizím jazykům. Šlo mu o to, aby byl na školách dostatek dobrých učitelů, a bojoval za jejich dobré odměňování.

Velkobřezenští občané se v průběhu 30. let obrátili na svého rodáka s žádostí o podporu výstavby nové školní budovy, kde by probíhala výuka v českém jazyce. Dr. Franke jejich žádost vyslyšel, z moci svého úřadu se zasadil o její výstavbu a dne 13. 6. 1937 se osobně zúčastnil jejího otevření. Někteří žijící pamětníci se mohou pochlubit s knihou pro děti, kterou dostaly i s vlastnoručním podpisem od tehdejšího ministra školství.

Trochu zůstává opomenuto, že se zřejmě Emil Franke zároveň podílel na tom, že do Velkého Března bylo přivedeno i dílo významného českého architekta Milana Babušky. Jeho realizovaný projekt Státní obecné školy dr. Emila Frankeho je dodnes ozdobou Velkého Března.

Milan Babuška - * 28.11.1884 Dubí u Kladna, + 7.10.1953 Praha.

Byl výjimečně hudebně nadaný a současně s architekturou studoval hru na housle. Babuška se specializoval zejména na projekty škol a průmyslových staveb a během svého života uskutečnil přes dvě stovky projektů. Jeho nejznámějšími uskutečněnými stavbami zůstávají budovy Národního technického muzea, Národního zemědělského muzea a paláce Perla v Praze.

Muž, který večeřel s francouzským prezidentem. František Chábera * 5.1.1912 Landsberg, + 21.10.1999 Praha.

Po vychození měšťanské školy se v letech 1926 až 1929 vyučil ve Velkém Březně u firmy J. Setner elektrikářem a pak si podal žádost na vojenskou správu, chtěl se stát pilotem. 1. října 1930 narukoval a po té v letech 1934 - 39 už byl zalétávajícím pilotem v Praze Letňanech. V březnu 1939 obsadili Němci zbytek našeho území a Františka Cháberu oslovil zpravodajský důstojník z ministerstva národní obrany. Cháberův otec byl ruský legionář, a možná i proto okamžitě reagoval na tuto výzvu vlasti. Přes Ostravu a Kamennou Lhotu se dostal do Polska. Po dalších peripetiích nakonec bojoval ve francouzském letectvu a jeho letadlo bojovalo proti fašismu na nebi v Anglii, Sovětském svazu a na Slovensku. Po druhé světové válce se vrátil do Letňan, kde byl v té době zřízen Vědecký letecký ústav.

V prosinci byl na stejném letišti zatčen v hodnosti majora státní bezpečností za údajně připravovaný přelet za hranice. Byl eskortován do věznice na Borech a tam v potupné atmosféře draní peří s důstojníky čsl. západní armády mu byl po půl roce sdělen soudní rozsudek 5 let vězení za připravovaný přelet hranice na západ. Byl převezen do koncentračního tábora Vojna v Příbrami, kde se dopracoval až na řidiče důlního lokotraktoru. Spoluvězni věděli, že mají mezi sebou čsl. válečného letce a zejména mladí vězni byli dychtiví po vyprávění jeho zážitků. Proto ve volných chvílích ho poslouchali, ale strážní to posoudili jako přípravu spiknutí. František Chábera byl za trest převelen na důl Eva v Jáchymově. Po roce 1989 byl v rámci rehabilitace povýšen nejdříve na podplukovníka a potom nakonec v roce 1995 na Pražském hradě na generálmajora. V této hodnosti mu předal prezident Václav Havel vysoké státní vyznamenání.

V roce 2002 byl jmenován čestným občanem města Litoměřice a roce 2009 byl v Litoměřicích po něm pojmenován nový most. Během války obdržel Chábera mnoho vyznamenání:

československá - 4x Čs. válečný kříž 1939, 3x Čs. medaile Za chrabrost, Čs. medaile Za zásluhy 1. a 2. stupně, Pamětní medaile čs. zahraniční armády se štítkem F, VB a SSSR, Řád MRS 3. stupně, Řád SNP 1. stupně, francouzská - Croix de Guerre se čtyřmi palmami a zlatou hvězdou, Medaile Militaire, Medaile Commemorative des Services Volontaires dous la France, britská - The 1939 - 1945 Star (with Battle of Britain Claps), Air Crew Europe Star, sovětská - medaile Za vítězství. 

Když byl František Chábera pozván na slavnostní večeři s francouzským prezidentem a on uviděl jedno z jeho vyznamenání francouzskou medaili Militaire byl velice překvapen. Zvláště když se dověděl, jak mladý a v jak nízké hodnosti ji získal.

Zapomenutý hrdina. Ladislav Betka * 1915   + 7. 5.1945 Praha.

Žil ve Velkém Březně a aktivně se zapojoval do společenského a kulturního života a cvičil v místním Sokole. Nesmíme také zapomínat, že v době před 2. světovou válkou žila ve Velkém Březně většina Němců a že např. první česká škola byla otevřena až v roce 1937. Proto také oslava 28. října měla v pohraničí mnohem větší a širší význam. Další životní kroky Ladislava Betky směřovaly do Prahy do služeb Pražské státní policie. V době Květnového povstání českého lidu v roce 1945 se tento velkobřezenský vlastenec objevuje na barikádách na pražském Žižkově a umírá v boji s německými okupanty jeden den před osvobozením. Jeho hrob najdeme v Praze 9 Hrdlořezích.

Učil na středních školách ve Velkém Březně, na SPŠ v Mladé Boleslavi a ve, kde byl později zástupcem ředitelem školy a kde se jeho nejznámějším žákem stal Jan Palach. Později na něj Miroslav Slach vzpomínal jako na vášnivého šachistu a milovníka románu Aloise Jiráska. Necelý měsíc před svým sebeupálením navštívil Jan Palach svého bývalého učitele a vyjádřil se o tehdejší situaci takto: Někdo by měl národu promluvit do svědomí. Probudit lidi z beznaděje. Zastat se národa proti tomu bezbřehému bezpráví.

Jeho literární prvotinou byla divadelní hra Heslo Santa Maria (1947), kterou napsal na přání svých žáků. Knížky Dostavník do Výmaru (1967) a Sbohem letní lásko (1982) jsou o osobnosti velkého básníka J. W. Goetha, jeho vztahu k Ulrice von Levetzow a pobytech v Mariánských lázní. Poslední dny okupace zachytil Slach v románu Mariáš s dáblem (1975), lásku k antice zrcadlí jeho román o Ovidiovi: Já, básník Naso (1986, 1990). Ve vzpomínkách se Miroslav Slach vrací do našeho kraje, s kterým ho spojuje například půlroční vojenská služba  od 1. 5. do  30. 9. 1947 v Litoměřicích nebo vyučování na měšťance ve Velkém Březne, kam mě poslaly školské úřady za trest, že jsem promluvil po smrti prezidenta Beneše na tryzně na jeho počest ve Všetatech. Dva dny po projevu mě přeložili do pohraničí. Co to dalo práce a úsilí, dostat se zpátky do Všetat, abych mohl dostudovat. A přitom se mi ve Velkém Březně moc líbílo. Děti byly vynikající. Dodnes se s nimi scházím, naposledy koncem 80. let v ústeckém hotelu Bohemia. Ve Velkém Březně dodnes žije několik pamětníků působení dr. Miroslava Slacha na zdejší škole. Připomínají jeho klidné a soustředěné vystupování: Vždy si dal židli na stupínek, sedl si na ni, přehodil nohu přes nohu a začal výklad svým tichým a klidným hlasem. Zapomenut nebyl ani žákovský cyklistický výlet, který měl svůj cíl ve všetatské sokolovně, kde Slachovi bývalí žáci předvedli hostům z Velkého Března divadelní hru svého učitele. V červnu 1999 u příležitosti setkání absolventů z roku 1949 navštívil naposledy velkobřezenskou školu.

Od vesnické katedry za akademický stolec. Anna Kobrlová (roz. Brunová) * 17.7.1945 Koštice.

Po maturitě na Střední všeobecné vzdělávací škole v Lovosicích vystudovala ruský jazyk a hudební výchovu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem (1966), kde pokračovala v postgraduálním studiu (1973) a získala titul PaedDr. (1982). Na Pedagogické fakultě UK v Praze získala roku 1987 titul CSc. v oboru teorie vyučování hudební výchovy, roku 1989 se stala docentkou v oboru didaktiky hudební výchovy. V letech 1965 - 74 vyučovala na základních školách v Žalanech (okres Teplice) a Velkém Březně. Na naší základní škole též vedla pěvecký sbor a sklízela s ním i řadu úspěchů na soutěžích. Od roku 1974 působí na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Od roku 1966 je společně se svým manželem Vlastimilem Kobrlem sbormistryní Ústeckého dětského sboru, který působí od svého vzniku v roce 1966 jako těleso města Ústí nad Labem. Od počátku jej vede manželský pár pedagogů katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem doc. PaedDr. Anna Kobrlová CSc a prof. PhDr. Vlastimil Kobrle CSc. Sbor podniká pravidelné koncerty nejen v Ústí nad Labem, ale během svých četných zájezdů se často představuje obecenstvu na dalších místech doma i v zahraničí (Belgie, Bulharsko, Finsko, Holandsko, Itálie, Izrael, Maďarsko, Malta, Německo, Polsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, USA. atd.). V roce 2011 ukončili manželé Kobrlovi řízení Ústeckého dětského sboru a jeho vedení předali manželům Zemanovým.

Vynikající muzikant z Velkého Března. Svatopluk Košvanec * 2.1.1936 Velké Březno, + 28.5.2013 Ústí n.L.

Do základní školy začal chodit v Praze v roce 1942, od roku 1948 navštěvoval Základní školu ve Velkém Březně. Často se stává, že osobnosti, které později vyniknou, dostávají ve škole ve svém budoucím oboru průměrné až podprůměrné známky. Budoucí vynikající hudebník Svatopluk Košvanec měl na konci deváté třídy z hudební výchovy trojku (!) a vyučil se jako malíř pokojů. V sedmi letech začal hrát na housle, o 10 let později přešel na trombón. Základy hry na nástroj si osvojil během půlročního studia na LŠU. Když se jeho učitel odstěhoval, pokračoval v učení samostatně. Po absolvování vojenské prezenční služby účinkoval s různými amatérskými tanečními a swingovými soubory. V r. 1959 navázal spolupráci s klavíristou a vedoucím ústeckého souboru Jazz Combo P. Štolbou. Noví spoluhráči jej seznámili s moderním jazzem a s jejich pomocí se - stále jako samouk - snažil proniknout dále a hlouběji do znalosti hudební teorie a harmonie a současně zdokonalit technické ovládání nástroje. 

Pravidelná hra Jazz Comba k tanci v ústeckém hotelu, ale především jazzové koncerty a zájezdy do zahraničí výrazně rozšířily jeho umělecké obzory; jeho idolem byl tehdy J. J. Johnson. V roce 1962 hrál s Combem na karlovarské Jazzové přehlídce s mezinárodní účastí. Roku 1965 absolvoval turné po klubech v Dánsku a Norsku a zúčastnil se amatérského jazzového festivalu v Dusseldorfu, kde byl vyhlášen nejlepším sólistou. Stejnou poctu získal při CAJF 1967 v Přerově. Stále jako amatérský hudebník navštívil s Jazz Combem Ústí 5x mezinárodní jazzový festival v Curychu, a především díky jeho přispění získal soubor při svém premiérovém vystoupení v roce 1966 Velkou cenu města Curychu. Následovala další vystoupení na festivalech ve Vídni, Viersenu (SRN), Helsinkách a časté hostování se zájezdovým pořadem Violy Komu patří jazz.

Jazz Combo Ústí s Košvancem hrálo také na řadě domácích soutěžních a přehlídkových festivalech. Poslední zahraniční zájezd s tímto kolektivem absolvoval r. 1971 do španělského San Sebastianu. V té době už občas hostoval s předními profesionálními soubory, například s Jazz Cellulou, jejímž byl v letech 1970 - 81 stálým členem. Roku 1972 se definitivně stal profesionálním hudebníkem a nastoupil do pražského orchestru činohry Národního divadla, vedeného L. Simonem. Současně pohostinsky spoluúčinkoval s dalšími jazzovými kolektivy.

Roku 1974 přešel do Tanečního a Jazzového orchestru československého rozhlasu, kde působil az do své smrti (dnešní název je Orchestr Rádio Praha). 

Ač samouk, tak se díky svému talentu i neumdlévající píli stal předním reprezentantem československého jazzu a od konce 60. let představuje evropskou pozounovou špičku. V červnu 1987 byl členem Mezinárodního orchestru míru (Orchestra della Pace) Gerryho Mulligana na festivalu v San Remu. V poslední době, kromě svých koncertních aktivit, též vyučoval trombon na Jazzové konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze.

Výtvarnice z Valtířova. Eva Vágnerová * 28.5.1948 v Ústí n. L. galerie.eva@seznam.cz www.galerie-eva.tym.cz

Velmi zajímavé práce vystavuje ve Valtířově od roku 1999. Můžeme zde zhlédnout několik desítek pastelových obrazů, kouzelné krajiny, portréty, akty, textilní modely šatů, halenek, svetrů s nejrůznějšími módními doplňky - jemné bavlněné klobouky, originální korále, náramky, šátky batikované voskovou technikou, šperky z kuže a drátku, z barevného moduritu, kamínku atd.

Dále to jsou kabelky a hadrové panny, které i zapadají do různých historických období. Mají pečlivě vypracované kostýmy, doplněné klobouky a různými ozdobami. Jsou to originální ruční práce, které určitě každého okouzlí. Vystavuje tu v podstatě všechno, co dosud vytvořila. Z každého předmětu je vidět, jak ji to baví a čím vlastně žije. 

Eva Vágnerová (roz. Mirvaldová) vyrůstala jako jedináček, tatínek byl malířem pokojů, maminka úřednicí. Když otec nesehnal práci, jezdil dokonce po světě s cirkusem Sarasani. V době války byl zavřený v koncentračním táboře a před koncem se ocitl v Drážďanech - právě v době bombardování. Rodiče se poznali v Ústí nad Labem. Tatínek koupil dcerce panny, na které později začala šít. Maminka byla vždy klidná, rozuměly si spolu. Ráda malovala, četla a na přání rodičů se věnovala krasobruslení. Ke kreslení ji přivedla paní učitelka Marie Zástěrová. Působila na II. stupni - v oborech výtvarná výchova a dějepis. Ve volném čase hodiny seděla a kreslila. Jak sama říká, vždy obdivovala malíře na Karlově mostě, jejich soustředění, neúnavnost a zaujetí při vytváření portrétu.

Absolvovala sklářskou školu v Železném Brodě - obor malování a leptání skla. Působila 2 roky jako učitelka v Chlumu u Třeboně - kreslení a modelování. Poznala tu svého muže, na poč. 70. let se provdala a vychovávala 3 děti a následující léta se věnovala rodině. Eva Vágnerová pracovala jako aranžérka a propagační výtvarnice v novém divadle v Mostě (5 let). Stále měla touhu otevřít si galerii a své práce - kterých se za ta léta nashromáždilo značné množství . Přání se jí splnilo právě ve Valtířově, kde si rodina zakoupila dům a v něm výtvarnice vystavuje. Má za sebou řadu samostatných výstav. Pestrostí a nápaditostí musí galerie každého potěšit. Techniky si vymýšlí, má ráda experimenty. Před námi se objeví jedinečné věci, vytvořené osobitým způsobem. Každý obrázek přináší něco nového a má vnitřní myšlenku.

Navštěvoval místní základní školu. Začal malovat už jako kluk, okolí Velkého Března, zámek, blízký les. V současné době žije a pracuje v Chlumci u Chabařovic, okres Ústí nad Labem. Je profesionálním výtvarníkem, členem Unie výtvarných umělců ČR a výtvarného sdružení SPOLU. Na počátku své kariéry se Jaroslav Vlček věnoval především malbě olejem a keramice. Právě v této technice dosáhl několika významných ocenění. V době, kdy se stává členem výtvarného sdružení SPOLU, rozšiřuje svoji výtvarnou činnost o skulptury. Díky malování poznávám pěkné věci, učím se na svět dívat jinak. I díky tomu jsem si začal uvědomovat to krásné okolo nás. Jsem spíš optimista, snažím se vidět svět lepší než je.

Významnou roli v jeho současné tvorbě představují také kresby. Některé tvoří samostatná umělecká díla, jiné byly dále zpracovány v olejomalbách. Další posun v kariéře znamenal rok 2001, kdy využil vzácné nabídky projektu ročního studijního pobytu v USA v ateliéru SCHULZ, autora známé postavičky SNOOPY. Neopakovatelná atmosféra San Franciska, jazzových klubů, kontakt s jinou kulturou i samotná krajina kalifornského pobřeží se výrazně projevily v jeho tvorbě. Vystavoval jsem tam v prestižních galeriích vedle známých autorů.

Bývalý předseda Nejvyššího soudu, nyní ústavní soudce, bydlí ve Velkém Březně. prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. absolvoval v roce 1977 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde také roku 1980 získal titul doktora práv (JUDr.). V roce 1999 mu Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně udělila titul Ph.D., po dalších dvou letech následovala na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně habilitace, obor trestní právo. V roce 2006 byl jmenován profesorem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze pro obor trestní právo, kriminologie a kriminalistika.

Dříve působil jako soudce u Okresního soudu v Mostě (od roku 1979) a u Krajského soudu v Ústí nad Labem (od roku 1982). Po roce 1991 přešel na tehdejší Nejvyšší soud České republiky, který se později transformoval na Vrchní soud v Praze. Od roku 1993 je soudcem a předsedou senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu v Brně, dne 1. 1. 2011 se ujal funkce předsedy velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Předsedou Nejvyššího soudu byl prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. jmenován prezidentem republiky dne 22. 1. 2015. 

Dlouhodobě se věnoval také legislativní činnosti, především je znám jako hlavní autor nového trestního zákoníku z roku 2009. Pracoval mj. na přípravě Zákona o soudnictví ve věcech mládeže, Zákona o probační a mediační službě, spoluvytvářel tzv. velkou novelu trestního řádu z roku 2001. Aktuálně je předsedou komise Ministerstva spravedlnosti pro přípravu rekodifikace trestního řádu, v  minulosti byl také členem Legislativní rady vlády (2014 - 2015).

Je profesorem trestního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a také na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Zároveň je členem vědeckých rad Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně,  Právnické fakulty  Univerzity  Palackého v  Olomouci a také Právnické fakulty Univerzity Komenského Bratislava. Působí rovněž jako lektor Justiční akademie v Kroměříži a Justiční akademie Slovenské republiky v Pezinku. 

Dále je členem Asociace právníků na ochranu finančních zájmů Evropské unie, individuálním členem AIDP (Association Internationale De Droit Pénal), členem redakčních rad několika odborných a vědeckých časopisů, např. Právní rozhledy, Trestněprávní revue, Soudní rozhledy, Bulletin advokacie, Acta Facultatis Iuridicae Universitatis Comenianae, atd.

Je autorem nebo spoluautorem více než 250 odborných publikací. Je např. vedoucím kolektivu autorů komentářů k novému trestnímu zákoníku (C.H.Beck), komentářů k trestnímu řádu (C.H.Beck), dále rovněž vedoucím kolektivu autorů komentáře k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob (C.H.Beck) a další komentářové literatury.

Další publikační činnost: Opravné prostředky v trestním řízení (C.H.Beck), Základní zásady  trestního  řízení  v demokratickém  systému   (SEVT,  2.  vydání   Codex),   Podnikání a ekonomická kriminalita (vedoucí kolektivu autorů, C.H.Beck), Trestná činnost na českém kapitálovém trhu a v bankovní sféře (spoluautor) a další.

Je rodákem z Náchoda, ve Velkém Březně žije od roku 1996. Manželka JUDr. Milada Šámalová je rovněž soudkyní Nejvyššího soudu, předsedkyní senátu trestního kolegia; syn Martin Šámal je soudcem Okresního soudu v Ústí nad Labem.

Zdroj: Velké Březno a Valtířov (Dějiny, vlastivěda, osobnosti, pověsti), PaeDr. Jan Darsa, Nejvyššího soud (oddělení styku s veřejností).